MŠ Beruška, logo

Zajímavé články

Obsah

Poprvé v mateřské škole

Jak můžete svému dítěti usnadnit první dny v mateřské škole. Na co byste se měli předem zeptat paní učitelky? Kdy je dítě zralé na vstup do mateřské školy? S pojmem „zralost pro mateřskou školu“ byla dříve spojována představa, že tělesný a duševní vývoj dítěte podle biologického plánu časem dozrává. Vezmeme-li v úvahu, že vlastnosti jako ovládání tělesné čistoty se vyvíjejí v interakci s působením sociálního prostředí (výchovu k čistotě), je přiměřenějším pojmem „schopnost chodit do mateřské školy“. Otázku, zda je dítě zralé pro mateřskou školu můžeme ale chápat také tak, zda dítě samo tam chce jít a zda vyhledává podněty ve skupině ostatních dětí a v pedagogicky uzpůsobeném prostředí mateřské školy. Naproti tomu může být pro mateřskou školu méně důležité to, jaké schopnosti si tam dítě už přináší. Podle toho je vhodnější hovořit o připravenosti na mateřskou školu.

Adaptace dítěte na mateřskou školu.

S přechodem do MŠ souvisí změna identity provázená stresem a někdy i výrazným strachem z odloučení. „Nové požadavky“, které před dítětem vyvstávají na úrovni vztahů, nespočívají jen v nezvykle velkém počtu osob. Spočívají zejména v tom, že dítě musí utvářet své vztahy samostatně, bez přítomnosti rodičů a jejich podpory. Musí se naučit známosti navazovat, utvářet a dále je prohlubovat, aby si tak našlo své místo ve skupině. Pro dobrou adaptaci je také důležitá pravidelnost a dochvilnost.

A co očekávají učitelky?

Podle výzkumů, které v knize „Poprvé v mateřské škole“ uvádějí Renate Niesel a Wilfried Griebel, vyplývá, že učitelky zmiňují především dovršený třetí rok dítěte a základní hygienické návyky. „Více než čtyři pětiny v Bergerově výzkumu považovaly za předpoklad takovou schopnost slovního vyjadřování, které by jim umožnila sdělovat učitelkám a dětem svá přání, a schopnost navázat kontakt s učitelkou a se skupinou. Tři čtvrtiny uvedly schopnost odpoutat se od matky, a více než polovina učitelek požadovala samostatnost v chození na toaletu a při oblékání a svlékání a také, „kultivované“ způsoby při jídle.“ Autor výzkumu ale sám dále zdůrazňuje, že učitelky si často přejí dovednosti, které se děti teprve mají naučit.

V některých mateřských školách se rodiče dozví o nárocích ze strany MŠ při zápisu, jinde pořádají informační schůzku pro rodiče. Vždy je však nutné se domluvit s učitelkou při předávání nebo přebírání dětí.

Současná mateřská škola a její řízení, Portál 2003

zpět na obsah

Jedna z cest ke zmírnění adaptačních problémů

V roce 2003 vznikl, a poté byl s velkými úspěchy ověřován, program KUPREV. Jeho autorkou je klinická psycholožka PhDr. Pavla Kuncová. Jedná se o program preventivní, jehož cílem je zabránit vzniku rizikové skupiny – skupiny dětí s adaptačními problémy.

KUPREV můžeme použít pro děti ve věku od 4 do 8 let, nejvíce se však osvědčuje u dětí od 5 let, u předškoláků a dále u dětí s odkladem školní docházky. Velký úspěch s tímto programem zaznamenáváme u dětí. Velký úspěch s tímto programem zaznamenáváme u dětí s lehkou mozkovou dysfunkcí (ADHD či ADD), lépe se začleňují do kolektivu, jsou méně nápadní v okolí, začínají se zklidňovat.

KUPREV je program orientační. Poskytuje dítěti základní orientaci vlastní osobou, místem a časem. Má pozitivní vliv na rozvoj řečových dovedností, narůstá mluvní apetit dětí, řeč se stává uspořádanější, začíná mít smysl. KUPREV poskytuje také základní orientaci sociální. Respektuje specifika vývojového období dítěte.

Program je sestaven pro dvojici rodič – dítě a jeho těžiště spočívá v domácí práci. Je rozdělen do šestnácti lekcí podle témat, která na sebe volně navazují (např.“ pozdravy, tykání, vykání, kouzelná slovíčka a odpovědi na ně, …) Dospělí se v průběhu programu, pod odborným dohledem, mohou naučit, jak s dítětem pracovat (trénink pro školní práci). Při této „spolupráci“ se pozitivně prohlubují vztahy mezi rodiči a dětmi.

Instrukce, potřebné rady a spotřební materiály získávají rodiče 1x za dva týdny při návštěvě odborného pracoviště, které s tímto terapeutickým programem pracuje.

Mgr. Hana Melzerová, privátní psychologická praxe

zpět na obsah

Po dobrém nebo po zlém?

Význam odměn a trestů je výchově zřejmě stále týž od věků do věků. Jen v různých dobách a společnostech se jedno nebo druhé více nebo méně zdůrazňuje, uplatňuje, hlásá a praktikuje. Jinak se vychovávaly děti ve starém Řecku a jinak v Římě. Nový pohled na dítě vneslo do světa křesťanství. Jinak se díval na výchovu J. A. Komenský a jinak J. J. Rousseau. Ale psychologie, která je za tím vším, je stabilní a trvalá, jak trvalá je sama povaha člověka. Jde jen o to, abychom povaze dítěte lépe rozuměli – pak už se ve výchovných prostředích lépe vyznáme.

Otázka tělesného trestání dětí je otázka prastará. Kde končí výchova a kde začíná týrání. Tři vrstvy výchovných odměn a trestů:

Vrstva nejnižší – tělesná, fyziologická,
obsahuje výchovné prostředky vnímatelné jako tělesné příjemnosti nebo nepříjemnosti. Tedy něco hmatatelného a vnímatelného, chutnatelného, viditelného (pohlazení, sáček bonbonů za odměnu a pohlavek za trest).
2. Druhá vrstva – duševní, psychologická,
už to nehladí ani nebolí tělesně, ale citově. Není to zmrzlina za odměnu, ale pochvala a uznání, ne už vařečka nebo stání v koutě za trest, ale odepření přízně, odsudek, ponížení.
3. Třetí vrstva – přesahuje ty dvě předchozí – duchovní.
Je to porozumění, láska, soucítění, odpuštění, vděčnost.

Po dobrém, nebo po zlém?

Správnější otázka by měla být: Co máme tedy dělat? Musíme najít příčiny vychovatelského neúspěchu. Málokterý případ je opravdu beznadějný a příčiny obtíží se zpravidla najdou. Zpravidla se najdou i prostředky nápravy, jenomže ne vždycky v tom směru, kde bychom je hledali. Rozumět sobě a rozumět dítěti, to je první rozhodný krok na dobré cestě.

Vychováváme na každém kroku aneb o výchově živelné?

Výchova je záměrné působení podněty z prostředí tak, aby bylo dosaženo určitých, poměrně trvalých, žádoucích změn v chování dítěte. Kromě výchovy je tu celá řada činitelů, které mají velký vliv na jeho vývoj - podnebí, výživa, bydlení, hluk velkoměsta nebo klid venkova, zaměstnání rodičů, atd. Ty však představují jakousi životní danost, kterou dítě přijímá, které se přizpůsobuje, ve které se učí žít, ale která nevede záměrně k předem vytyčenému cíli.

Každému trochu jinak

Každé dítě je individualitou. Máme-li s různými dětmi dosáhnout téhož cíle, např. je řádně vychovat, pak s nimi musíme jednat různě, právě s ohledem na tuto individualitu. To platí pro výchovu vůbec a pro trest a odměnu zvlášť. Víme, že jsou děti mazlivé a nemazlivé, ale jsou děti pomaleji a rychleji vyspívající, děti více a méně citlivé, hodně a málo odolné vůči nepříjemným zážitkům. Jsou děti, pro které jeden pohlavek může znamenat vážný duševní otřes, a jsou jiné které tělesný trest přijímají jako úlevu. Některé děti se skonem k neurotickým reakcím nesnášejí ani malé životní nepříjemnosti. Táž odměna a týž trest budou mít tedy pro každé dítě trochu jiný význam.

Poskytovat něco milého

Ocenění a odcenění správného chování má povzbudivý vliv na příští chování. Odměnou není to, co dítě dostává, ale to, co ono samo jako odměnu prožívá. Odepřít něco milého je jedním z nejběžnějších trestů.

Práce za trest a za odměnu

Uložit dítěti nějakou práci za trest má výchovný smysl jen tehdy, jde-li o nápravu nějaké škody, kterou způsobilo. Je samozřejmé, že požadujeme, aby dalo do pořádku věci, které rozházelo nebo poškodilo, pokud je to v jeho silách a možnostech. Je třeba rozlišit, zdali byla škoda způsobena náhodou, neobratností, neopatrností, nebo přece jen ze škodolibosti a zlého úmyslu. Často se nám stane, že netrestáme zlý úmysl, ale neobratnost. Za chvíli uznáme, že tu zlý úmysl nebyl. Své trestané zásahy ovšem už nemůžeme vzít zpět.

Trest odložený a okamžitý

Je samozřejmé, aby u předškolních dětí – má-li už trest přijít – přišel hned. Je lépe dostat pár pohlavků na místě, nežli čekat celý den na trest, který nakonec třeba nebude vůbec bolestivý.

Posměšky a zahanbení

Tato kategorie trestů je právě z těch, které děti často snášejí hůř než tresty tělesné. Dítě zpravidla nesklízí posměch pro věci, které jsou v jeho moci, ale spíš pro nápadnost v jeho tělesném zjevu, v činnosti nervového systému, nedokonalou funkci smyslových orgánů, pohybové omezení a hlavně především pro nedostatek inteligence. Jsme tedy v této formě trestu už za hranicí nejvážnějšího vychovatelného prohřešku, trestáme dítě za něco, za co nemůžeme. Radíme proto tento trest vůbec nepoužívat.

Pádná ruka je slabá

Na malého zlostníka ve dvou či třech letech bude dobře platit – a nemusíme se příliš obávat pedagogických přestupků – když jím trochu zatřepeme, jednu mu šoupneme na zadeček a vystrčíme ho na okamžik za dveře. Až trochu zchladne, bude s ním lepší dorozumění, než kdybychom ho přesvědčovali uprostřed zlostného výbuchu kdovíjak učenými slovy, že jeho chování není právě hezké a že se pro něj nesluší. Jsou situace, kdy je opravdu dobré dát dítěti pocítit tělesnou převahu. Jde jen o to, abychom nepřeháněli a uměli dobře odhadnout, kdy je to třeba, kdy už ne. Během předškolního a školního věku tělesný kontakt s okolím ztrácí rychle na významu a primitivní tělesný trest přestává mít smysl. Ve středním a starším školním věku jsou jakékoliv tresty už celkově čím dál tím méně účinné. Co nepomohou budovat pochvaly a povzbudivé odměny, to už tresty rozhodně nezmohou. A ty fyziologické, tělesné tresty teprve ne.

Je rozdíl, plácneme-li dítě přes ruku, nebo dáme-li mu výprask či gumovou hadicí. Je rozdíl, postavíme-li malého výtržníka na chvíli do kouta, nebo necháme-li ho klečet půl hodiny na zemi s rukama předpaženýma. To první lze za jistých okolností připustit – to druhé rozhodně nikoli. Je to kruté a nemá to smysl. Záleží na tom, komu se dává a jak ho dává. U mnohých dětí je z hlediska duševní hygieny daleko zdravější sejmout z nich pocit viny okamžitým zásahem, než je neurotizovat zcela nešetrně stálým prodlužováním úzkostného napětí před trestem, který má teprve přijít. Dobře potrestat dítě může jen ten, kdo je má rád – ať již jde o pár pohlavků nebo o něco jiného. V civilizovaném světě se dnes věnuje zacházení s dětmi daleko větší pozornost než kdy dříve.U nás je řada institucí, které se zajímají o týrání a zneužívání dětí. Ale nejen, že se zajímají, nabízejí také pomoc. Ukázalo se, že není moc účelné děti trestat, ale pomáhat jim. Máme-li podezření, že dítěti bylo tělesně ublíženo hrubým zacházením, máme povinnost ohlásit to – krizová centra a linky důvěry nabízejí pomoc.

Vděčnost

K duchovnímu rozměru výchovných prostředků jako jsou tresty a odměny, patří i vděčnost. Nelze ji dodávat v pilulkách a nelze ji ani vytvářet jako jednoduchý návyk pouhým důsledkem uplatňováním odměn a trestů. Vděčnost se rodí z pocitu úlevy a osvobození od pocitu viny, břemene, které nás tížilo. Břemene může být fyzické nebo psychické, přičemž úleva od úzkosti, strachu, nejistoty, zoufalství, je prožívána intenzivněji než úleva od fyzického pracovního úkolu.

Vděčnost může být pomoc někomu, až to bude potřebovat, nebo udělat něco dobrého obecně. Nezáleží jenom na tom, co dáváme, ale především na tom, co to dává těm, kdo přijímají. Jsou tu dvě strany. A kde jsou dvě strany, tam je nutně i vztah. Základní podmínkou takové výchovy je – aby mezi dítětem a učitelem byl hluboký, vřelý vztah. Jeden druhého musí mít rád, aby si mohli pomáhat, dělat radost, ale aby je také mrzelo, když by snad jeden druhému ublížili. Nepřítelem každé citové výchovy je násilí a vynucování. Vděčnost se nedá vynutit. Dítě pod naším vedením musí poznat, že mnohé věci se v běžných životních situacích nedějí samozřejmě, ale proto, že si lidé pomáhají, že se mají rádi, že jeden druhému chce udělat radost. Také je důležité, abychom i my odpouštěli našim viníkům. Měl by to být přirozený cíl výchovy dítěte – výchovy celé – nejen té citové, a nejen té, která se zabývá odměnami s tresty.

Zdeněk Matějček

zpět na obsah

| webmaster: v.matys@grumpa.net | http://www.grumpa.net/ | valid XHTML 1.1 | statistiky |